Paní Janu již dlouho nenaplňovala její práce účetní pro jednu velkou firmu. Přestože měla vlastní kancelář, firemní počítač i automobil, k osobnímu štěstí a pocitu naplnění měla nejdál ve svém životě. A přišla ona důležitá otázka: chci takhle žít, tedy „přežívat“ i zbytek mého života? Chci chodit každý den do práce, která mi nic neříká? Nebo chci změnit svůj život, udělat něco pro to, abych byla šťastná a spokojená? Tyto otázky se chvíli rojily v její hlavě, ale neodvažovala se je říct nahlas.

Pak jednou nejela do práce svým luxusním automobilem, ale trolejbusem. Přemýšlela nad tím, co všechno dneska musí udělat. Vůbec si nevšímala lidí ani světa kolem sebe, když v tom ji z jejího přemýšlení vytrhl dívčí hlásek: „Maminko, proč se ta paní tak mračí?“. Tohle byla poslední kapka. Už dál nemohla přehlížet to, co bylo evidentní. Její práce ji akorát trápí a nenaplňuje. Děsí holčičky v autobuse. Ještě toho dne si zašla na finanční úřad a zažádala si o živnostenský list.

Život je příliš krátký na to, abychom dělali to, co nechceme. Nejdůležitější je, abyste do práce chodili s nadšením a s pocitem, že svůj život i životy ostatních něčím obohatíte. Necítíte se tak? Pravděpodobně pracujete na pozici někoho, koho by naplňovala. Pokud se bojíte sami vykročit směrem, který by znamenal podnikání, svět bez šéfa a kolegů, najděte si podnikové poradenství, které Vám pomohou najít správný směr.